Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

šel krokodýl na výlet,

koukal tam a kouklal tady,

prohlížel si staré hrady,

lesíky a louky v květu,

zastavil se u bufetu,

slupl kilo špekáčků,

pak si koupil zvýkačku,

sedl si a napsal pohled,

na pohledu bylo tohle:

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

vyšel jsem si na výlet,

čekejte mě v pátek ráno,

ať je v kleci vyvětráno,

ukliďte mi prosím bazén,

už abych byl zase v Praze,

hodně jsem se nachodil.

Líbá vás váš krokodýl!

Ráno honem z postele,

skáčou děti vesele,

dnešek mají oblíben,

je to totiž dětský den.

Všude slaví velice,

v Asii i v Africe.

Radují se, povídají,

den dětí si užívají.

Cestujeme v jednom kuse:

v autě, metrem, v autobuse,

tramvají i vlakem, lodí,

anebo se pěšky chodí.

I na kolech jezdíme,

v letadlech se vznášíme.

Létáme výš nežli ptáci,

Země se pod mraky ztrácí.

Co se děje v trávě?

Brouček narodil se právě.

A jak rostl, umínil si,

že do nebe zaletí si.

Vylít vzhůru, ještě, ještě,

srazila ho kapka deště.

Maminka je moje kráska,

maminka je klid a láska.

Když se na mě usměje,

hned na světě krásně je.

Je to poklad, který mám,

nejcennější, jaký znám. 

Čáry, máry, láry, fáry,

ať se z hrnce hrnou páry.

Přidám trochu mletých much,

ať je všude velký puch.

Nakonec dám dračí zuby,

bude všude konec nudy.

Upletl jsem pomlázku,

je hezčí než z obrázku.

Všechny holky, které znám,

navštívím a vymrskám,

než mi dají vajíčko,

vyplatím je maličko.